Být mámou v zahraničí

Být mámou v zahraničí je jako skládat Rubikovu kostku složenou jen z odstínů šedé.

Je to výzva na druhou. Need for Speed v režimu Hard.

Tvoje bývalé spolužačky už mají děti. Potkávají se s nimi v kavárně naproti škole — přesně té škole, kam jsi kdysi sama přišla vyparáděná, s mašlí ve vlasech a s aktovkou, která byla až směšně velká na tvoje malá ramena. Jenže ty tam nemůžeš jen tak „zaskočit“.

Místo toho si svůj okruh lidí buduješ od nuly. Hledáš svým dětem kamarády na hraní stovky, někdy i tisíce kilometrů od místa, kde ses narodila.

Chodíš na setkání maminek a trénuješ nezávaznou konverzaci v jazyce, který pořád ještě nepůsobí úplně jako tvůj vlastní, i když jím mluvíš plynně. Život v zahraničí znamená skládat si vlastní komunitu podobně, jako se skládá nábytek bez návodu.

Tvoji rodiče žijí tisíc kilometrů daleko, takže žádné spontánní „necháme děti u babičky a utečeme do kina“. Spontánnost se stává vzácným luxusem. Všechno je naplánované.

Plánování. Time management. Logistika. Rozdělování času a energie. Zní to jako životopis projektové manažerky, ale ve skutečnosti je to jen úterý.

Někdy se život promění v hádanku o vlkovi, koze a zelí — tu, kde stačí jeden špatný tah a někdo bude sežrán.

Kdo půjde první? Kam? A jak zajistit, aby nakonec nikdo neplakal, včetně tebe?

Třeba když potřebuješ odvést starší dítě na kroužek, ale zároveň musíš vzít s sebou i mladší, takže spánek miminka se tomu musí přizpůsobit. Jenže v budově jsou schody a miminko nejlépe spí v kočárku. Kočárek ale vzít nemůžeš, protože v budově jsou schody. Takže ji musíš vzít do šátku nebo nosítka a být opravdu rychlá, aby nebyla před spánkem přestimulovaná. Zároveň ale nemůžeš na starší dítě tlačit, aby bylo rychlejší, protože právě to ho zpomalí nejvíc. A to je jen jedna z milionu náhodných každodenních logických úloh.

A onemocnět? Pro mámu v zahraničí je to luxus. Nedostupný luxus.

Tvoje máma nepřijede. Neuvaří kuřecí vývar. Neřekne: „Lehni si. Já to zvládnu.“ Nevezme děti na hřiště, abys mohla spát.

Horečka? Skvělé. Koj. Přebaluj. Připrav starší dítě do školky. Usměj se na paní učitelku v cizím jazyce.

Tělo si říká o pauzu, ale žádné tlačítko pauza neexistuje.

A pak je tu ještě ten nekonečný vnitřní debatní kroužek v mé hlavě.

Nebude se jim v hlavě míchat několik jazyků? Jak udržet vlastní jazyk, když nás obklopuje jiný? Komu budou v prosinci psát dopis — Ježíškovi, Dědovi Mrázovi nebo Santa Clausovi?

Někdy se dívám na své děti a uvědomuji si: země, do které se narodily, je úplně moje volba.

Už teď vyrůstají s českými písničkami, českými tradicemi a českým pojetím toho, „jak se věci dělají“. To všechno se už stává jejich výchozím nastavením, jejich kulturním kódem.

A stalo se to díky rozhodnutím, která jsem kdysi udělala já.

Opravdu si uvědomuji váhu té odpovědnosti?

Nedávno můj muž, který je Čech, ukazoval našemu čtyřletému synovi svou starou školku, hudební školu a hřiště, kde se učil hrát fotbal. A já jsem si uvědomila: tenhle pocit neznám. Nevím, jaké to je procházet se s vlastními dětmi místy, kde jsi kdysi sama běhala s odřenými koleny.

V poslední době se konečně začalo otevřeně mluvit o ceně mateřství. O tom, že je to práce 24/7. O vyhoření. O tom, že věta „ona je přece jen doma“ je možná jedna z nejvíce podceňovaných vět na světě.

Ale o čem se mluví jen zřídka, je to, že pro mámy v zahraničí se to všechno násobí dvěma.

Přidejte k tomu byrokracii. Adaptaci. Cizí jazyk. Jinou mentalitu. Ten neustálý pocit, že jsi jen o kousek mimo. Obavy z profesní identity, protože kariéra, kterou sis budovala ve své zemi, najednou existuje v úplně jiném kontextu. Miliony matek v zahraničí tohle všechno zažívají každý den.

To je ta výzva na druhou.

Od matek v zahraničí se obvykle čeká, že to prostě zvládnou. Že zvládnou nést dvě věci najednou: mateřství a adaptaci. Že se budou učit, překládat, vysvětlovat a začleňovat — a u toho všeho vychovávat malé lidi.

Mámy v zahraničí budují domov na místě, kde samy ne vždy cítí pevnou půdu pod nohama.

Kdysi jsme si tuhle úroveň obtížnosti vybraly, protože jsme chtěly bezpečí. Příležitosti. Budoucnost pro naše děti, takovou, kterou jsme jim doma nemohly zaručit.

Možná tedy v té šedé Rubikově kostce není jen nejistota. Je v ní i hloubka.

Někdy šedá neznamená nepřítomnost barev.

Někdy jsou to všechny barvy smíchané dohromady. ---------

Napsala Nataliia Přibylová, máma dvou dětí žijící v zahraničí --------- A právě proto se v Brusince snažíme vytvářet místo, kde rodiny nemusí nést všechno samy. Nabízíme hlídání dětí, logopedii, doučování, kreativní setkání i setkání zaměřená na wellbeing, koučink a bezpečné, podporující prostředí, kde se rodiče mohou nadechnout, požádat o pomoc, vyřešit praktické věci a postupně si budovat vlastní okruh opory. Místo, kam můžete přijít i s dítětem, něco se naučit, něco si vytvořit, s někým si promluvit nebo na chvíli pocítit, že jste mezi lidmi, kteří rozumí tomu, jak složitý může být život v zahraničí.